TRENÉR ŽÁKŮ ODMÍTL CENU (20.ledna)

„NECHCI VAŠE OCENĚNÍ,“ VZKÁZAL DO PRAHY ÚSPĚŠNÝ TRENÉR

„Na našem fotbalovém svazu se přepřahalo, ale osazenstvo kočáru zůstalo pořád stejné,“
říká v našem rozhovoru sedmapadesátiletý žákovský trenér Lubomír Valter z Bojkovic.

Dvanáct trenérů z celé České republiky přebíralo v Praze první lednovou sobotu na gala večeru neprofesionálního fotbalu z rukou nejvyšších šéfů Českomoravského fotbalového svazu významné ocenění za výsledky a někteří i za celoživotní práci. V rámci naší republiky je to největší ocenění pro trenéry mládeže, které můžou získat. Na této slavnosti chyběl jediný - žákovský trenér pan Lubomír Valter z Bojkovic. Byl vyhodnocen jako jeden ze tří nejlepších trenérů žáků v celé České republice a přesto si cenu odmítl převzít.

Na úvod našeho rozhovoru se přímo nabízí otázka, proč jste odmítl převzít cenu a do Prahy nejel?

Je třeba vycházet z toho, jestli jsem to ocenění odmítl „an-block“ nebo kvůli něčemu. Pro fotbal se v poslední době udělalo strašně málo a vedení našeho fotbalu není vůbec dynamické. Řekl bych to asi takto, po posledních volbách ČMFS se přepřahalo, ale kočár zůstal pořád stejný. Myslím si, že fotbal se má dělat trošku jinak než předvádí dnešní vedení českého fotbalu.

Jak jinak?

Nemůžu se zbavit dojmu, že ti lidé, kteří řídí náš fotbal z Prahy nemají o Moravu vůbec zájem a naopak se snaží postupně fotbal, ať už ve Zlíně nebo v Hradišti, zlikvidovat a nejraději by tyto kluby viděli v druhé lize. Ač neznám konkrétní fakta, tak to tak cítím. Cítím, že není všechno kolem Slovácka v pořádku.

Ale je to přece jenom událost, která se vyskytne jednou za život. Ani na chviličku jste neuvažoval, že přece jenom do Prahy pojedete?

Je možné, že to je významné ocenění, ale já o to nestojím a nikdy jsem o to nestál. Pro mě je práce s mládeží o něčem jiném než o nějakém diplomu, který bych si pověsil do kanceláře. Pro ten to nedělám. Dělám to proto, že to chci dělat. Fotbal je pro mě ne koníček, ale určitý životní styl. Jsem celý život mezi mládeží, a proto mám pocit, že i pomaleji stárnu.

Co by se muselo stát, aby jste cenu přece jenom přebral?

To ocenění jako takové má pro mě velice malý význam. Když někdo něco nabízí, tak na druhé straně je ten, který přijímá. A když máte od někoho dostat nějaké ocenění a té organizace nebo toho člověka si nevážíte nebo málo vážíte a nemáte ho rád, tak to jednoduše odmítnete.Řeknu to asi takto, pokud by minulé volby ČMFS vyhrálo křídlo Ivana Haška, tak bych si pro tu cenu jel.

Pojďme k Vašim trenérským začátkům. Jak jste se dostal k trénování? Pamatujete si na první trénink?

Já sám jsem fotbal nikdy nehrál, ale od malička mě sport a fotbal obzvlášť velice zajímal. Víte jak to na dědině chodí, trenérů mládeže je málo, a když mě oslovili z fotbalového klubu, tak jsem neváhal. Na svůj první trénink si pamatuji velice dobře, bylo to v roce 1972 a tenkrát mně přišli na hřiště jenom dva kluci. Víte, ono se tehdy moc netrénovalo. Kluci se sešli v neděli a hrál ten, kdo zrovna přišel. Postupně jsme udělali nábor a kluci začali chodit. Už od začátku vedu tréninky podle určitých pravidel. Za prvé - nikdy netrénuji s menším počtem hráčů než osm. Můj čas je drahý a nebudu ho věnovat někomu, kdo se mnou odmítá spolupracovat. Za druhé - snažím se každý trénink zařadit pro zpestření jedno nové fotbalové cvičení.

Je v dnešní době o fotbal zájem? Nebere vám kluky v Bojkovicích u Vás tak populární volejbal nebo dneska velice módní florbal?

Tak zájem o fotbal je. Jsme spádová obec a jezdí k nám kluci třeba až z Hrozenkova nebo z Březové. Největší úbytek žáků je kolem třináctého roku. V Bojkovicích je moc sportů a kluci chtějí dělat všechno. Někdy se sejde v jeden den volejbal, florbal a žákovský mistrák k tomu. Potom se stane, že kluk si vybere něco jiného jak fotbal. Ze začátku mého trénování jsem to těžce nesl, ale dnes vím, že ten chlapec si vybral sám a já už ho nepřesvědčuji. Ve finále jsem rád, že kluk žije sportem. Nejsme jako v akademii Slovácka, my musíme pracovat s tím co je.

Trénujete starší žáky, vidíte už v této kategorii velice výrazné talenty, kteří by se mohly prosadit třeba v lize?

Myslím si, že v každé žákovské kategorii u nás v Bojkovicích je minimálně jeden hráč, který by se v akademii uplatnil. Řekl bych to asi takto. Slovácko vybírá typově hráče, kteří jsou rychlí, obratní, ale svazuje je příliš taktickými pokyny. Jejich strategie je taková, že až do dorosteneckého věku musí být všichni stejní, to znamená běhavý atletický fotbalista. Teprve potom z kluků dělají stylově jiné hráče, třeba hrotové fotbalisty nebo hráče, kteří jsou defenzivní tkz. hlídače. Jestli je to dobře, nebo špatně, já nevím. Ale přeji jim, aby jim to vycházelo a aby z fotbalové akademie odešlo každý rok pět ligových hráčů. Ale zatím to neodchází.

Na co sázíte Vy při výběru žáků, jaké kluky si vybíráte?

Já si nevybírám. Na vesnici je to tak, že kdo má zájem, tak hraje. My se snažíme, aby hráli všichni. Na tréninku je to potom trošku složitější,
musím vymyslet program tréninku takový, aby bavil i fotbalově slabší hráče. Výhoda akademie je ta, že oni v podstatě pracují s tím nejlepším co na okrese je. My musíme trénovat s tím kdo přijde a to nemyslím jenom u nás v Bojkovicích, to je záležitost všech vesnických trenérů.

Jaké jsou vaše vztahy s fotbalovou akademií Slovácka?

Chtěli jsme nastolit režim u hráčů, kteří od nás do akademie odchází, aby z jejich dalšího prodeje měl i něco náš klub. Zatím se nám to nedaří a nedosáhli jsme toho, aby takové smlouvy byly nastaveny. Jednoduše řečeno, kdyby Slovácko dneska prodalo třeba Kúdelu, který je náš odchovanec, např. do Sparty, tak Bojkovice z toho nebudou mít ani korunu. To by jsme chtěli v budoucnu nějakým způsobem změnit. Jinak jsou naše vztahy na velice korektní úrovni.

Jaké jsou podmínky pro trénování žáků v Bojkovicích? Vést děti ke sportu je v dnešní době důležité a ne vždy nejbližším okolím oceněné. Jaká je například spolupráce s městským úřadem?

Podívejte se, kdybych řekl že špatná, lhal bych. Když řeknu že dobrá, lhal bych také. Jakési finanční prostředky na mládež od města každoročně dostáváme, ale zoufale zaostáváme ve vybavení sportovišť. Máme pět mládežnických mužstev, což obnáší zhruba sto dětí, kteří sportují na jediném hřišti v Bojkovicích. Sice máme ještě hřiště v Krhově, ale to je z hlediska přepravy dětí trošku z ruky. Zoufale chybí víceúčelová plocha s umělým povrchem. Snaha řešit tuto otázku na našem zastupitelstvu je velice malá.

Takže z Bojkovické radnice necítíte až takovou podporu jakou by jste si pro děti představovali?

Co se týká investiční výstavby a přístupu k něčemu co vlastně Bojkovice reprezentuje, nejen na našem okrese, tak to cítím jako velice negativní.
S čím se vůbec nemůžu smířit je hokejové hřiště hned tady vedle. Investice do mantinelů šly do statisíců. Hokejisté hrají meziokresní soutěž a stejně všechny svoje zápasy hrají v Brodě. Podle mého názoru jsou to zbytečně vyhozené peníze. Když si spočítáte využitelnost ledové plochy za celý rok, tak ta je vlastně mizivá. Od města cítíme nezájem v investiční výstavbě. Nejsou schopni něco uchopit a hlavně to prosadit.

Byla spolupráce s radnicí někdy na úrovni jakou by jste si přál?

Výborná spolupráce byla když byl starosta města RNDr. Ladislav Kocman. To byl podle mě jeden z nejlepších starostů v Bojkovicích vůbec.

Jaký je tedy dnes váš největší problém?

Jednoznačně náhradní hřiště.

V bojkovickém fotbale jako trenér nebo funkcionář působíte už bezmála pětatřicet let. Jak jste nesl to, že jste museli před osmi lety odhlásit mužstvo z krajského přeboru kvůli nedostatku peněz a hráčů?

Tehdy jsem přehodnotil svůj vztah k fotbalu. Jsou kluby, kdy sportovní a výsledkové hledisko je u nich na prvním místě. Nedívají se jestli jsou schopní to i v budoucnu ufinancovat. V devětadevadesátém roce u nás hrálo sedm cizích hráčů. Dodneška jsme s nimi kamarádi, vždycky si o tom období pěkně povykládáme. Ale v okamžiku, kdy tehdy nebylo na výplaty, tak všech sedm odešlo z Bojkovic během jednoho týdne. Dneska vím, že tehdejší řešení, kdy naši hráči hostovali po okolí a tady hráli cizí fotbalisté, byla chyba. Jednoznačná strategie klubu dneska je mít vlastní hráče. Maximálně jedna posila, která zdůrazňuji, chce hrát za Bojkovice a ne za peníze. Už bych něco podobného nechtěl zažít, proto jsem zastáncem toho, aby v Bojkovicích hráli domácí fotbalisté i za cenu nižší soutěže.

Pojďme k naší lize. Na Slovácku hraje váš odchovanec Ondra Kúdela. Chodíte na ligu?

Já ve svém věku už mám rád svůj klid. Pokud jdu na fotbal v Hradišti, tak si vyberu nějaký klidný zápas, nemusí tam hrát zrovna ostravský Baník se svými divokými fanoušky. Ale je to opravdu jenom výjimečně, kdy se na ligu vypravím. Zhruba tak dvakrát do roka. Raději se dívám v televizi a úplně nejraději na anglickou ligu.

Čím se kromě fotbalu ještě bavíte, jaké máte další zájmy?

Tak moc času už mně nezbývá, ale jsem přítelem všeho, co má vztah ke klaunům. Náš fotbalový klub každoročně v létě zve kinematograf bratří Čadíků. Jsme jedni z mála v Bojkovicích, kteří dělají kulturu, která vydělá a má i velmi slušnou návštěvnost.

Pane Valter, jak dlouho máte v plánu ještě trénovat?

Když jsem byl asi před čtyřmi roky v rámci okresu vyhodnocený jako trenér mládeže, tak jsem si stanovil laťku. Budeš trénovat do pětapadesáti. Dnes mám sedmapadesát a trénuji pořád. Zjistil jsem, že práce, která vás baví, a mně to mezi mladýma velice baví, je nejlepší lék. Proto si raději nestanovuji už žádné cíle.


Kdo je Lubomír Valter?
25.11.1949

Už od svých třiadvaceti let trénuje v Bojkovicích žáky. Pod jeho rukama mu prošly stovky více či méně nadějných fotbalistů. Je jedním z dlouhodobých pilířů bojkovického fotbalu. Za pětatřicet let nechyběl ani na jednom tréninku. Jedno volební období působil jako člen zastupitelstva na radnici. Je společníkem ve firmě, která zaměstnává pětadvacet lidí a jeho firma má sídlo jenom pár desítek metrů od fotbalového stadiónu. Fotbal, práce, rodina - takový je život Lubomíra Valtera. V jakém pořadí, to nám prozradit nechtěl. Má rád dobrý český film a ve výborné kondici se udržuje při trénování svých žáků. Pokud je nějaký důvod k oslavě, neodmítne plzeňské pivo a kvalitní slivovici. Je ženatý a manželka Marie, která údajně nikdy nebyla v Bojkovicích na hřišti, si na jeho fotbalový život už zvykla. Pracuje dvanáct hodin denně a slovo dovolená nezná už několik let. Manželé Valterovi mají tři dospělé syny.

Text a foto: Stanislav Dufka

Rozhovor vyšel ve Slováckém Deníku v sobotu 20.1.2007

Lubomír Valter na hřišti v Bojkovicích.