ÚNOR

22. ÚNOR (ČTVRTEK)

- Jen bych rád připomenul, že dokument o věznici v Uherském Hradišti vysílá Česká televize už dnes ve 20.00 na ČT 2. Dokument bude ještě opakován v neděli v 05.00 ráno. Informace o samotném dokumentu, rozhovor s režisérkou a další informace k věznici, najdete také tady na stránkách, úplně dole pod odkazem TIPY. Všechny tyto informace jsem převzal z internetových stránek www.totalita.cz, které informují o hradišťské věznici a její neblahé minulosti zřejmě vůbec nejvíce.... Mám pocit, že jsou to stránky vedené velmi pečlivě a profesionálně, s obrovským množstvím důležitých faktů o naší minulosti i současnosti...S paní režisérkou Vlachovou jsem se navíc domluvil, že brzy společně uděláme také delší povídání o natáčení dokumentu i lidech, které na Slovácku potkala.
21. ÚNOR (STŘEDA)

- Slibuji, že na rozdíl od minulého týdne budu stručný. Na hlavní stránce pod TIPY si můžete najít informace o dokumentu Kauza věznice Uherské Hradiště, který už zítra od osmi večer vysílá Česká televize. Téma, kterému se věnuje, by si zasloužilo samostatné internetové stránky a bylo by na předlouhé povídání, teď tady alespoň umisťuji anonci na tento pořad. K tématu se ale určitě vrátím. Mimochodem, rád bych případně zájemce upozornil ještě na akci, která s věznicí v Uherském Hradišti souvisí. Když si kliknete na stránky WWW.MENETEKEL.CZ, najdete tam informace o festivalu, který právě nyní probíhá v Praze a týká se naší minulosti. Určitě se k němu ještě na těchto stránkách vrátím.

- Pokud jde o dění v Ostrožské Lhotě, začátek roku stále ještě kopíruje životy našich předků. Takže v lednu a části února plesy, ke konci února fašank. Ve Lhotě jsem teď několik týdnů nebyl, ale podle informací, které se ke mně dostanou, se zatím plesu i fašankům daří. No, mohlo by to být lepší. Na fotky z fašanku se můžete podívat pod OSTROŽSKOU LHOTOU a DĚNÍM V OBCI. Text zatím chybí, ale určitě ho doplním. Už proto, že fašanková sobota byla ve Lhotě tentokrát netradiční. Chyběla dechovka, chybělo pochovávání basy, za to byl po sedmnácti (!) letech maškarní ples. Uvidíme, co tyto špatné i dobré zprávy budou znamenat pro budoucnost Lhoty. Byla by škoda, kdyby vymizela dechovka i pochovávání basy. A do třetice všeho špatného - třeba i ten maškarní ples.

- K fašanku na Slovácku se ale ještě vrátím, přišlo mi několik pěkných fotek kupříkladu z Horňácka, rád bych vám je ukázal. Já jsem bohužel tentokrát nikde nefotil ani nenahrával, musel jsem pracovně zůstat v Praze. Ve Lhotě i na Slovácku jsem tak byl alespoň v myšlenkách. Fyzicky jsem víkend strávil ve společnosti zelených. Tedy pro upřesnění, ve společnosti Strany zelených.

- Novinky jsou také pod odkazem ZE ZÁKULISÍ LIGOVÉHO SLOVÁCKA. Staňa Dufka si povídal s velmi zajímavou ženou, která zcela jistě nemá na Slovácku konkurenci. Víc neprozradím, podívejte se. Snad jen naznačím, že se bavili o fotbalu. Ženském fotbalu. Bavit se totiž v těchto týdnech a měsících na Slovácku o mužském fotbalu, znamená pořádně přitížit srdíčku. To, co se děje kolem slováckých fotbalových hochů, lze shrnout do tří slov - smutek, smutek, smutek.
13. ÚNOR (ÚTERÝ)

Snad definitivně ztrácím víru, že lze zaznamenat alespoň část z toho, co bych chtěl zaznamenat, místo článků budu odesílat po internetovém nebi jen slova a věty. Události jsou mnohem a mnohem rychlejší než možnost je tady sepsat. Stížnosti na tento styl psaní nepište, neměl by je kdo vyřídit. Tak tedy jen věty...Rychlé, občas zmatečné, s chybami i překlepy, přesně tak, jak mě v rychlosti napadají, poznamenané úzkostí z toho, že se jim nemůžu s rozmyslem věnovat...Obsah je pro mě mnohem podstatnější než forma... Už tuto sobotu bude u nás ve Lhotě Fašank, bohužel na něj budu myslet jen ze vzdálené Prahy, příští sobotu bude tady v Praze Moravský ples, už tuto sobotu začíná ve Velké nad Veličkou fašank, bude až do úterý, chtěl bych tam být, ale budu muset být v práci, program bych vám tady umístil, ale Tonda Vrba mně ho poslal v PDF, což můj počítačový systém nebere (stejně jako moje hlava). Patnáctého ve čtvrtek bude v Uherském Hradišti spisovatel a soudce Holcman, bude číst ze své nové knihy Trvalá bydliště ve Slovácké búdě, hrát budou Burčáci, začátek je v šest, přijďte, rád bych vám napsal o knížce víc, ale není čas, možná jsem měl o ní napsat minulý měsíc, když jsem vyrazil na křest z Prahy do Zlína a zpět, odjezd z Prahy úterý 12:00, příjezd do Prahy středa 03:40, teď mě napadá, že bych si to mohl zopakovat i s Hradištěm, ale to bych musel vědět, že nepůjde "jen" o čtení knížky, která ale stojí za čtení! Agentůry oznamují, že Slovácké divadlo dosáhlo rekordního počtu předplatitelů, hurá hurá, já jen smůtím, že divadlo nemá předprodej i v pátek, protože pátek bývá občas jediný pracovní den, kdy jsem v Hradišti. Pokud jde o divadlo, doporučuji zajet si na zkoušku do zlínského divadla, ta další, veřejná, je v pátek 23. února, vřele doporučuji, byl jsem minule a odjížděl jsem nadšen! A určitě zajděte do knihkupectví Archa, hned naproti divadlu, kdyby tam hledali nočního hlídače, nastoupím i zadarmo, je to nádherné knihkupectví, sním o tom, že na staré kolena si pořídím také takové, nebo aspoń antikvariát s knihovničkou, budou půjčovat ke kávě a čaji všechny své knížky, které potom skončí darem v lhotské knihovně, jestli bude zájem, snad jo, ale člověk nikdy neví. V Arše jsem si koupil také vlastivědnou revue Valašsko, miluji všechny místní letáky, časopisy, zpravodaje, knížečky, magazíny, noviny, novinky, a všechen potištěnný papír, těšil jsem se, že se vám o Valašsku, Zvuku, a dalších a dalších takzvaných regionálních tiskovinách zmíním mnohem více, ale asi se mi to nepodaří, tolik je v nich zajímavých věcí, začítám se a raději zase odečítám,sedám si ke čtení a zase utíkám, protože každý řádek, každý člověk, o kterém se dovídám nové a krásné věci, mě drží za ruku a nechce pustit,ale já musím pryč,pryč, pryč,čtení mě povznáší a zároveň ničí,zakázal jsem si chodit napříště do knihkupectví,protože nikdy nebudu mít sebemenší naději přečíst alespoň zlomeček toho, co toužím přečíst. Ale ještě vám musím dát jeden tip na knížku, jmenuje se Josef Koutecký se studenty, jsou to proslovy děkana lékařské fakulty Univerzity Karlovy studentům, mnohdy nádherné proslovy, já tak doháním svou nevzdělanost a nevědomost, začal jsem toužit po vzdělání příliš pozdě, závidím všem studentům, kteří můžou studovat, zrovna předevčírem jsem ženě povídal, jak jsem ve studentském věku stál u soustruhu Letu Kunovice, soustružil, frézoval, dělal zmetky, ale přesto na onu dobu vzpomínám rád, vždyť to byla také univerzita, univerzita obyčejného života a obyčejných lidí, které jsem ale miloval, pojídali jsme mezi stroji vlašské saláty, zapíjeli nealko i alko holickém pivem a potom si dávali štamprle, které byly snad v každé skříňce, a v noci, po druhé hodině, chodili od soustruhů do šaten, kde leželi natažení Leťáci a snili své sny o lepším životě, ale dost bylo vzpomínání. Dnes je úterý, to se vždycky těším na Poslední slovo Ludvíka Vaculíka, dnešní má titulek Peroutkovou stopou. Pan Peroutka bydlel tady na Smíchově,kde teď bydlím já, chodím kolem pamětní desty v posvátném tichu a myslím na něj. Na té desce je skryta všechna bolest této země, z toho domu byl pan Paroutka odvlečen do koncentračního tábora, který přežil, ale nebylo mu souzeno nadlouho se vrátit, i následný režim ho pronásledoval a vyštval, aby celý zbývající život umíral steskem po své rodné zemi, které zanechal skělou knihu o politice Budování státu a mnohé další...Chtěl bych psát o Vaculíkovi, Peroutkovi, Budování státu, Letu Kunovice, mastných svačinách, ale snad jindy. A chtěl bych psát o panu Bogárovi, který přivezl nedávno do Blatnice pana Vaculíka, chtěl bych psát o dalších Blatničanech (a nejen jich), kteří by zasloužili zaznamenání, ale bojím se, že nenapíšu o nich ani o mnohých jiných, protože mezitím umřou, jako umřel pan učitel Nemrava, píše mi taťka, a píše o dalších rodácích, kteří jsou vážně nemocní, umírají, a s nimi umírají i všechny vzpomínky. někdy se mi zdá, že vzkazy z domova jsou zprávami o nemocných a pohřbech...A já místo zapisování sedím tady v Praze a zapisuji všechny ty Topolánky, Paroubky,Čunky, Klause, Bursíky, Vlčky, Nečase, Langry, Zaorálky,Škromachy, Bémy, stejně jako jsem zapisoval Špidly, Grosse, Zemany, Kalousky,Kasale,zapisuji je a věřím, že jim jednou určitě uteču, mohl bych utéci kdykliv, ale když ono to není tak jednoduché..Dal bych raději přednost panu Mičkovi a mnohým jiným Horňákům, nedokáži se na ně soustředit, když zemřel pan Mička, někdo mi říkal, že to byl ten Mička, co jsem ho loni fotil, ale já si žádné takové focení nepamatoval, napamatoval jsem si pana Mičku, vysvětloval jsem, že já ho určitě nefotil, ale včera jsem narazil na fotku pana Mičky, moji fotku, Bože, je to možné, vždyť to jen ten chlapisko, kterému jsem při focení říkal, že se určitě brzy vrátím, abychom si v klidu sedli a popovídali se. Kolik věcí nám za život uteče, kolik věcí nikdy nestihneme, často si představuji si, kolik přání a snů určitě budu mít, až budu ležet na smrtelné posteli, myslím na přání a sny umírajících... Radku, pan Kolečkář ti posílá dvě sklenky medu za poslání fotek, píše mi kamarádka, který pan Kolečkář, ptám se, myslím, že to je ten koňař, kterého jsem loni (nebo předloni?) fotil na burze v Uherském Hradišti, ježíši, musím nafotit pořádně nafotit tuto burzu, která jistě brzy zanikne, musím nafotit onoho koňaře, kdybyste viděli jeho obličej,má v něm celý svůj život, ale on to není, odepisuje kamarádka, pan Kolečkář je ten, co utekl před komunisty, už si vzpomínám fotil jsem ho loni (nebo předloni, nebo ještě dřív), na Svatém Hostýnku při Pouti muklů, přál bych vám být na Svatém Hostýnku, nedá se to slovy popsat, stovky muklů, bývalých muklů, a přitom tolik víry, naděje, radosti. Život každého z nich by si zasloužil zaznamenání, představuji si velký ateliér tam, u Olomouce, kterým procházejí tito stateční a nezlomení. Snažím se vybavit si jména dalších, které jsem fotil společně s panem Kolečkářem, jak se jen jmenovali, hledál korespondenci s panem Kolečkářem, tady mi píše, jak umřel ten kamarád, s kterým se na mé fotce drží kolem ramen, Bože, za celou dobu jsem se jeho kamarádovi neozval, byť jsem mu to sliboval, musím dát jeho fotku alespoń sem na stránky. Musím jsem dát tolik fotek!!!!!! Nebo nemusím? Možná ani ne, často máme pocit, že nás někdo ženě životem, ale ve skutečnosti nikdo takový neexistuje, posadíme-li se na kraji cesty k odpočinku, nic se nestane, ne?! Byl Horňácký ples, první, také o něm jsem vám chtěl napsat, ale nemám zprávy, lístek za dva tisíce, nejvíc by mě zajímalo, kdo z "obyčejných" Horňáků mohl na takový bál, snad kromě účinkujících, vždyť dva tisíce jsou v tom kraji velká část měsíční výplaty. Plesová sezóna ale vrcholí, vím, že by se o ní slušelo tady napsat, kór, když tyto stránky mají mapovat Horňácko a Slovácko, ale není kdo by to podrobněji napsal, tak aspoń jednou větou o lhotských plesech, mám radost, že zatím se jim podle mých zpráv daří, na Rodičovském plese bylo plno, dokonce místenky byly prodány dávno předem, také tombola byla bohatá, muzikanti někým chválenim, někým ne, ale nejdůležitější ze všeho přece jen, že lhoťané nesedí doma, z toho mám obrovskou radost, bohužel na žádném plese jsem letos nebyl, musel jsem zůstat v Praze, a tak si aspoń prohlížím fotky z Plesu fotbalistů, které najdete i tady pod ostrožskou Lhotou. Já vím, kdo nejste ze Lhoty, nic vám neřeknou, pro mě ale znamenají moc, prohlížím si jednotlivé tváře, pročítám jména vyhodnocených fotbalistů, mám je rád, i když tady na stránkách některé z nich proklínám kvůli pití, ale za tímto proklínám je stejně nakonec pochopení a usmíření. Kdo nežije mimo svůj domov, těžko pochopí, „kdykoliv jedu kolem, projdu dědinou, vždy v noci, aby mne nikdo nezahlédl, protože jsem vlastně zloděj. Chci si pokaždé ukrást kousek Vnorov, hrst trávy z luk, kus mlhy od Moravy," napsal jednou Pan básník Skácel, jak mu jen rozumím, ten básník, kterému právě nyní vychází knížka Pohádky z valašského království, a která vzbuzuje nadšení recenzentů. Kdybych chtěl být ironický a navázat na aktuální dění v našem kraji, napsal bych, že pohádky z valašského království píše i zlínská radnice,která se snaží vysvětlovat jedno pochybení za druhým při veřejných zakázkách, ale já chci na těchto stránkách obcházet politiku, tu velkou i komunální raději velkým obloukem, přestalo mě bavit ji sledovat i o ní psát, nechci si všímat lhotského radničního dění, nechci si všímat informací o údajném šikanování v lhotské školce, jsem stále skeptičtější k hledání pravdy, vyhýbejte se radnicím a politikům, šetřete si nervy a laskejte své srdce, navštivujte raději například muzea, v tom zlínském, ale i hradišťském nebo brodském najdete mnoho zajímavých věcí, chtěl jsem tady také napsat podrobnější pozvánku do zlínského, právě tam bude od čtvrtka nově otevřena expozice věnovaná cestovatelům Zikmundovi a Hanzelkovi, Zlín mě přijde jako velmi zajímavé město, má své kouzlo, které bych chtěl přiblížit nám, kteří mají mnohem blíže k Hradišti, Veselí, Zlínu nebo Brnu než k Valachům ve Vsetíně, přestože se Vsetínem tvoříme jeden podivný kraj. A zase mě napadá psát o politice, byť se tomu opravdu bráním, ale když píši o Valašsku, vzpomenu si okamžitě na souboj zdejších našich senátorů, teď jsem se dočetl, že ten co prohrál, byl jmenován náměstkem ministra , to je přece nádhera, vítězná prohra, kdysi jsem měl chuť sepsat všechny ty prohrávající politiky, které tady potkávám, ty poražené, kteří se ve skutečnosti vozí v ministerských a jiných limuzínách a vypadají naprosto spokojeni, proč by se vraceli domů do rodného kraje, když Praha se o ně dokáže postarat mnohem lépe. Proč jen pořád utíkám k politice, chtěl jsem zůstat u Jana Skácela, chtěl jsem vám doporučit jeho nádherné sbírky, vzpomenout pořad o něm na Českém rozhlase, ale vidím, že už tak vás zdržuji příliš, a zdržoval bych vás ještě víc, protože Český rozhlas i  Česká televize nabízejí tolik zajímavých pořadů, které by si zasloužily anonci. A když už jsme u anoncí či pozvánek,v systému naší fotografické agentury MAFA jsem si dnes všiml snímku, na kterém ředitel městských kin v UH Josef Korvas instaluje výstavu nějakých finských fotek, z toho, co vidím, odhaduji, že výstava bude jistě lákavá. A další novinky se právě valí z médií, sdělovacích prostředků, internetů, rádií,televizí, ČTK píše, Hradiště právě prodalo poslední část pozemků a starých budov v bývalém areálu kasáren,jen hledím, jak se Hradiště mění, kasárna mizejí z povrchu zemského v proudu dějin, mizejí a trácejí se, stejně jako cukrovary,pivovary,statky, družstva, vše se mění, jen lidé zůstávají stejní.A ještě rychle ze Slovácka do Prahy, když se městem procházím, snažím se hledat stopy rodného kraje, ale moc jich není, nejvíc mě mrzí, že tady takřka nelze sehnat regionální knihy, přesto o jednom "úlovku" bych se rád zmínil, v antikvariátu jsem objevil útlou knížečku autora Jana vychodila a názvem Popis velehradských památností, vydáno 1925 (!), nákladem M. Melichárka na Velehradě, tisk Slovácké knihtiskárny Karla Novotného v Uherském Hradišti, čtu v tiráži a snažím se představit si pány vychodila, Melichárka a Novotného, snažím se představit rok 1925 v Uherském Hradišti, s cukrovary i pivovary, se starými budovami i starými ulicemi, s ohromnou tradicí - jak se dočítám při pozdějším pátrání - knihařského školství, kdy ve městě existovala kromě jiného Ženská odborná škola knihařská, která učila své žáky lásce a úctě ke knize. kde to všechno zmizelo?! A ještě prosím novinky, náš krajan největší, Komenský, bude uctěn v Městském divadle v Brně, ČTK zrovinka píše, že toto divadlo uvede Komenského Labyrint světa a ráj srdce, autoři chtějí divákům ukázat, že pohled na svět a lidstvo, který Komenský ve svém velkolepém díle předestřel, je dosud platný a aktuální, píše agentura, a já se těším, že si představení nenechám ujít, napadá mě, kolik lidé ze Slovácka si našlo například cestu do brodského muzea, kde jsem si třeba já poprvé před patnácti lety pro sebe poprvé našel cestu k tomuto učiteli národů. A další aktuální zpráva ČTK, Kroje vyrobené v Blatničce si odvážejí i krajané do zahraničí, stojí v titulku článku, který pokračuje povídáním o tom, jak z Blatničky na Moravském Slovácku,v níž vznikla počátkem loňska první dílna na výrobu krojů v Česku, směřují výrobky nejen do různých krajů republiky, ale i do Austrálie, Kanady nebo Spojených států amerických, kupují si je krajané, kteří nezapomínají na to,že mají ve střední Evropě své kořeny, řekla vedoucí Střediska lidové tvořivosti a řemesel v Blatničce Jana Smutná, stojí ve zprávě, na kterou jsem pořádně pyšný, jo jo, nafotil jsem v minulosti paní Smutnou, kroje, dílny, vše jsem chtěl dát na stránky, tak aspoň takto splácím svůj dluh skvělému projektu. A další aktuální zpráva, do našeho kraje se chystá v polovině března prezident, Klaus, pamatuji si na první návštěvu toho předchozího prezidenta, Havla, s novinařinou jsem začínal, bylo to někdy na začátku devadesátých let minulého století, ten se rozhodl zcela náhodně podívat také do jednoho družstva kousek od Uherského Hradiště, celá kolona aut zastavila na úzké silnici a všichni se hrnuli do družstva, silnice tam ve svém původní podobě zůstala dodnes, družstvo už samozřejmě zkrachovalo, tak jsem zvědavý, co si vybere Klaus, nebo spíše, co pro něj mocní a vlivní vyberou, mnohokrát jsem měl chuť zmapovat tyto pády slováckých družstev, statků, státních i polostátních podniků, akciových společností, eseróček a všech možných i nemožných subjektů zvaných podnikatelské, ale myslím, že to v tomto životě a asi ani žádném možném příštím nebude. Už jsem napsal příliš mnoho slov, měl bych skončit, ale ještě chvíli, ještě je několik věcí, které by si zasloužily zmínku, které mě dlouho tlačí a které jsem se dávno chystal napsat. Chtěl jsem psát o Martinu Holém, skutečném nadšenci pro lidovou muziku a Horňácko, díky němu zůstanou zachovány nádherné hlasy některých zpěváků, kteří už mezi námi nejsou. Mám s ním rozhovor i fotky, fotky zarostlého chlapíka, které doslova kočuje se svými nahrávkami a stánkem po republice a doufám, že někdo si alespoň něco koupí. Chtěl jsem napsat o Jiřím Kloboukovi, Hradišťákovi, který utekl dávno za hranice a nedávno vydal knihu, která se odehrává právě v našem kraji. Chtěl jsem napsat o sourozencích z Bystřice pod Lopeníkem, nádherných sourozencích, jejichž fotka vždy spolehlivě vyvolávala zájem, nedávno mi přišel mejlík, že stařenka už zemřela, a co její bratr? tisíckrát jsem se chtěl poptat, ale stále jsem se k tomu nedostal, ani jejich povídání jsem dodnes nepřepsal a nedal na stránky. A nedal jsem ani na stránky zprávy o řadě politických vězňů, válečných veteránů, umírají rychleji než je možné jejich životy zaznamenat. Uznávám uznávám, asi jsem to s tímto psaním přehnal, už tedy končím, končím, kdo chce, přeberte si ho prosím, vy ostatní udělejte jediný klik a utečte od těchto slov, vět, stránek....Stránek nemocného člověka...Nemocného touhou poznávat další a další a další a další a další věci....
5. ÚNOR (PONDĚLÍ)

- Jedna věta pro ty, kteří nechtějí číst mé následující řádky: dva nové příspěvky najdete pod SLOVÁCKEM, to je nejdůleležitější...

- A tady je pár řádků navíc, které opravdu nemusíte číst....

- Bylo obyčejné pondělní dopoledne (zrovinka před týdnem), tedy chvíle, kdy se na vesnici na první pohled nic zajímavého neděje, spíše jen nuda, složená z několika málo kráčejících lidí po ulici. Přesto jsem měl pocit, že toto pondělní dopoledne ve Vlčnově bylo pro mě neobyčejné.

Seděl jsem v jednom z místních domků a poslouchal povídání takřka osmdesátileté ženy, která by mohla být tím pravým průvodcem velké části minulého století v této proslulé slovácké vesnici. V jejím povídání ožívaly přede mnou desítky postav, které už dnes odpočívají na místním hřbitově, příběhy lidí, které by někdo stěží dokázal popsat tak, jak zněly v tomto vyprávění.

Po první schůzce jsme se ještě sešli ve vlčnovském "muzeu" kde jsem poslouchal další příběhy. O každé věci tady, mnohdy staré padesát i sto let, dokázala povídat tato paní tak, jak nikdo jiný. Jak by ne. Sama toto muzeum pomáhala zakládat, obcházela tehdejší tetičky a strýčky a žádala je o příspěvek do "muzea". Každá věc, každý její majitel, by si zasloužil zaznamenání. "Už vás nebudu zdržovat, koho by to zajímalo," snaží se už poněkolikáté tato žena ukončit naše setkání, a já se poněkolikáté snažím bránit.

Bojím se toho, že příště mě už bude Vlčnovem provázet třeba krásná mladá studentka,která místní historii neprožila, ale jen se ji nazpaměť naučila. Nakonec se loučíme, přesvědčuji svou průvodkyni, že mě svým povídáním vůbec nezdržovala a prosím, abych mohl přijít až zase na Slovácko z přechodného azylu v Praze přijedu. Mám obrovskou radost, že jsem tuto ženu zcela náhodně oslovil, když jsem chtěl v sobotu večer ve Vlčnově okusit sám na sobě atmosféru plesu, na kterém je představen nový král pro slavnou Jízdu králů.

- Dědictví otců budiž nám zachováno, myslím často na dávné poselství, které po staletí zůstává, a našim vlastním životům dává podobu jedinečnosti i pomíjivosti. Já myslím především na dědictví vzpomínek, příběhů a slov, volám po jejich zachraňování, byť mám pocit, že málokdo mi rozumí. Jsem vděčný za každou takovou záchranu, sám se snažím být zachráncem, zapisovatelem i zpovědníkem, který s pokorou a vděčností naslouchá těm, kteří mnohdy ještě na poslední chvíli vyprávějí své životy...

- Právě o těchto setkáních a o těchto životech by měly být především tyto stránky. Vlčnovský příběh vám podrobně zprostředkuji někdy příště, nyní jsem šťastný za povídání, které mi poslala novinářská kolegyně Lenka Fojtíková z Blatnice. Tato redaktorka zajímavého týdeníku NAŠE Slovácko potkala šarmantní dámu ve Ždánicích, paní Hedvika Jahodová je poslední pamětnicí, která za druhé světové války sloužila ve ždánickém zámku u šlechtické rodiny Seidlových. Její vzpomínky najdete pod odkazem SLOVÁCKO.

- Rok u nás na Slovácku naštěstí stále ještě čerpá svou sílu právě z bohatství otců, lidé v mnoha vesnicích se tak připravují na období Fašanku, které přichází po čase ještě občas křesťanských Vánoc a následných plesů. O tom, jaké letos byly plesy u nás ve Lhotě, napíši pár slov příště, nyní se podívejte pod odkazem SLOVÁCKO na několik krásných fašankových fotek. Vytvořil je hradišťský fotograf Jindra Hráček. Fotil v Komni, což je místo, které by si zasloužilo dlouhé samostatné povídání. Možná vám o Komni letos napíši. Právě nyní přemýšlím, kam se s foťákem a diktafonem na Fašank vydat, jak vlastně přiblížit co nejlépe tuto tradici, kterou nám předci předali. Obávám se totiž, že pro mnoho lidí, kteří Fašank vidí v televizi, prohlíží si ho na fotkách nebo o něm slyší, je to jen takový srandovní rej masek, bez nějakého hlubšího smyslu. Což o to, možná tomu tak někde je, přesto si ale myslím, že Fašank má pro život určitého společesnství lidí i nějaký větší smysl. Uvidíme, možná se mi podaří něco z tohoto smyslu tady třeba za měsíc popsat a možná i ukázat....Snad se mi podaří navštívit ta "správná" místa...

- Mimochodem, paní ve Vlčnově jsem navštívil poprvé s malou a zcela amatérskou videokamerou. Záběry nejsou nic moc, ale věřím, že přesto poslouží k dobré věci. Mám totiž pocit, že když někomu přibližuji zajímavého člověka jen s pomocí textu a nahrávek z diktafonu, nedaří se mi jedinečnost takového člověka přiblížit. Mám prostě pocit, že obrazové zobrazení je už dnes nezbytností, byť půjde třeba jen o několik záběrů, které přiblíží atmosféru...Kameru jsem použil i na samotném plesu při představování krále, snažím se přitom kamerou přibližovat k lidem, mluvit s nimi, nebýt tedy jen "mrtým" pozorovatelem děje. Sám jsem zvědavý, co z této práce s videokamerou vznikne... Možná se mi podaří trošku využít mého nadšení pro dokumentární filmy, mám jej nesmírně rád už dlouhá léta, teprve po létech psaní jsem pochopil, že jsem měl vzít do ruky raději kameru než propisku. Dokument má mnohem větší vypovídací hodnotu než psané slovo, zvláště, pokud je to slovo aktuálně zpravodajské, kterým se zabývám bohužel já...No ale to je jiný příběh, s kterým vás nebudu zdržovat...